Můj příběh

I když jsem se narodila a vyrůstala v Brně, velkou část svého dětství jsem prožila úplně jinde – na vesnici u babičky. Každé prázdniny jsem tam trávila celé týdny a dodnes na ty chvíle vzpomínám s obrovskou radostí.

Babička měla velkou zahradu, která pro nás byla doslova malým dětským rájem. Většinu času jsme trávili venku. Lezli jsme po jabloních a hráli si na to, že jsou to naše rakety. Běhali jsme po zahradě od rána do večera a chodili jsme si tam "na něco dobrého" skoro jako do cukrárny.

Na zahradě totiž vždycky rostlo něco, co stálo za ochutnání – maliny, angrešt, rybíz, hrášek, meruňky, broskve nebo jablka. Stačilo jen natáhnout ruku. Babička pěstovala i spoustu zeleniny, ze které nám vařila. Všechno, co se na zahradě vypěstovalo, se také snědlo, zpracovalo nebo uskladnilo na zimu. Nic nepřišlo nazmar.

Často jsme také chodili do přírody – do lesa nebo na louky. Sbírali jsme bylinky, jedlé rostliny a houby. A i když jsme byli děti, neznamenalo to, že jsme jen běhaly po zahradě. Občas jsme musely přiložit ruku k dílu a babičce s něčím pomoci.

Dnes si uvědomuji, že tehdejší doba nebyla vždy jednoduchá. Zahrada znamenala spoustu práce a na podzim bylo potřeba ji celou zrýt. Přesto to mělo své kouzlo. Lidé tehdy dělali spoustu věcí přirozeně, protože jinak to ani nešlo.

Naštěstí dnes máme více informací a možností. Víme, že se dá zahradničit i jinak – více v souladu s přírodou, ne proti ní. Už nemusíme být otroky zahrady. Právě proto jsem zastáncem pěstování bez chemie a bez rytí. Dříve tyto informace bohužel nebyly dostupné.

Když jsem vstoupila do puberty, moje dětské nadšení pro zahradu na nějaký čas ustoupilo jiným zájmům. Ale někde uvnitř zůstalo. A po letech se začalo pomalu vracet.

A jak to tak často bývá, nejvíc se všechno změnilo s příchodem mých tří dětí.

Najednou jsem začala mnohem více přemýšlet o tom, jak žijeme, co jíme a jaké prostředí kolem sebe vytváříme. Zahrada pro mě začala mít znovu hlubší význam. Už mnoho let proto sbírám nové vědomosti a učím se věci, které jsem jako dítě ještě nestihla pochytit.

Mým největším hnacím motorem jsou právě moje děti. Chci pro ně to nejlepší. Chci, aby trávily více času venku, aby poznávaly přírodu a aby jim zůstaly stejně krásné vzpomínky jako mně – na dny, kdy jsme běhali po zahradě a chodili si ujídat co se dá. Tak trochu jako když si dnes děti chodí do obchodu pro bonbóny.

Zároveň mi vadí, jak dnes vypadají mnohé potraviny v obchodech. Obchody jsou plné ultrazpracovaných výrobků, ovoce a zelenina často obsahují velké množství chemie a přitom méně živin než dříve. O to větší smysl mi dává pěstovat si vlastní jídlo – zdravější, přirozenější a bez chemie.

Ono to opravdu jde. Jen je potřeba přestat s přírodou bojovat a začít s ní spolupracovat.

Moji velkou inspirací je také moje babička. Ještě v 88 letech běhala po zahradě a pracovala na ní s radostí. Dnes je jí 92 let a žije bez bolestí a bez jakýhkoli onemocnění. Děda se dožil 93 let bez větších zdravotních problémů. Věřím, že tomu také přispěl jejich život se zahradou a s kvalitními potravinami.

V dnešní uspěchané době může být zahrada mnohem víc než jen místo, kde pěstujeme jídlo. Je to prostor klidu. Místo, kde se můžeme zastavit, zpomalit a být opravdu přítomní.

Zahrada nám dává nejen zdravé potraviny, ale také přirozený pohyb, duševní pohodu a pocit smysluplnosti. A právě to mi v dnešní době, která je často zaměřená hlavně na výkon, dlouho chybělo.

Dnes se proto snažím žít více v souladu s přírodou a jejími cykly – které nejde uspěchat. Učím se zpomalit a víc si užívat přítomný okamžik. I když žijeme v moderní době, kde máme často pocit, že musíme být "superženami", všechno zvládnout a všechno stihnout.

A právě zahrada mi na téhle cestě pomáhá.